Po Praze na kolobce: Noční turistické peklo a ohně v Zemi Nikoho

30. ledna 2016 v 23:59 | Poletucha |  Kickbike ride
Konečně jsem v novém roce měla příležitost trochu provětrat svého mibáckého Mastra. A protože právě čtete tyhle řádky, znamená to, že jsem cestou nikde nezkolabovala a nepadla mrtvá do škarpy (skoro by to tak dopadlo, ale už jsem v sobě objevila jistý pud sebezáchovy). Jako novoroční start to tedy fakt nebylo špatný.


On už nám sice téměř končí leden, ale i přesto svou dnešní večerní krasojízdu počítám jako úplně první tohoto roku. Tu, kterou jsem se pokusila podniknout zhruba druhý lednový týden, raději úplně pominu. Byla třeskutá zima, tedy to ode mě byl fakt blbej nápad vůbec se s kolobkou táhnout ven. Aby to bylo ještě lepší, ani ne půl kiláku od baráku jsem málem ve mdlobách obličejem malovala asfalt na cyklostezkách Čerňáku. Jela jsem jen z kopce. Až takhle se dá během zimy vyjít z formy.

Zhruba od léta minulého roku jsem zuřivým milovníkem koloběžek. Jo, kromě alkoholismu, nebo silné nikotinové závislosti se vám v dospělosti může stát i tohle. Od té chvíle se jich prostě nemohu nabažit, takže tu budete mít tohle téma celkem často na talíři (a případně i v půllitru).

Ne každej má takovou kliku, ale od počátku ta moje koloběžková posedlost byla celkem slušně sponzorovaná. Dřív jsem se snažila jezdit na zhruba třináct let stařičké minikoloběžce, skládací hrůze s malými silikonovými kolečky. Všichni ji znáte, protože jste na tom každý z vás jezdil. Nebudu ani počítat, kolikrát jsem se na ní od svého dětství příšerně vymlátila. Všechny končetiny zůstaly tam, kde mají být, ale bylo to leckdy dost o fous.

(Tady máte dvě diametrálně odlišné koloběžky - vzadu zhruba 13 let starý City Roller, dodnes drží a je použitelný. V popředí je Mibo Mastr. I když cítím k té staré mrše kapku sentimentu, city musí jít před Mastrem stranou. To snad chápe každý.)

Od konce léta mám už (díky Bohu!) Mibo Mastra, kterého mi darovali přímo kluci ze zmíněné firmy v Rožnově pod Radhoštěm. Je to parta gentlemanů, takže se moc nahlas nesmáli, když jsem si ho sama na výrobě dávala dohromady. Ostatně o tom jsem už psala celkem obsáhlý článek na Géčku (můžete ho přečíst zde, je tam i hromada usvědčujících fotek). Poté, co jsem se v létě dokázala vyflákat i na Mastrovi (je to velmi hezká historka, která skončila otřesem mozku - doktora jsem přitom druhý den vyměnila za účast na "teambuildingu" (btw. mě moje sestra chtěla zpětně uškrtit, nedivím se jí, tu úrazovku si fakt platím asi jen tak pro srandu)) už nevyjedu ani bez přilby.

Každý kdo mě dobře zná, bez skrupulí přisvědčí, že kdyby mi chránič na mozkovnu nedarovala má drahá kamarádka Karolína, byla bych dál hrozný idiot a dodnes si ji sama nepořídila. Ale mám ji, konečně. A nosím ji. Nebuďte blbí jako já a noste ji taky. Jo, i na koloběžce. Toť už asi bude všechno, co provždy učiním pro své nezmrzačení na cestách. Co se týče samotného Miba, mám takový pocit, že by se (nejen) po Mastrovi mohl projet tam a zpátky náklaďák a stále by se na něm dalo jezdit. Kluci z Rožnova by mi to asi rychle vymluvili, ale ještě se to netestovalo, takže kdo ví. Je to zatraceně kvalitní česká práce- tedy promiňte, vlastně moravská (o koloběžkách Mibo a návštěvě party chlapů jsem psala na Géčku - čtěte zde).

(Malý nahléd z návštěvy mibácké dílny ze září minulého roku. Pochopitelně, ten úsměv je trochu křečovitý, protože jsem za sebou měla teprve lepení samolepek. Report, fotky a spousta oduševnělých keců o koloběžkách najdete na webu Géčka.)

Protože jsem vám hned v úvodu dala přibližnou představu toho, jak moc dobře jsem na tom s fyzičkou, pro začátek jsem si zvolila celkem jednoduchou trasu, víceméně na vytrvalost, abych opět neměla tendenci obličejem malovat pražský chodník. Start FLORA - VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ - KARLOVA ULICE - NÁMĚSTÍ JANA PALACHA - ROHANSKÉ NÁBŘEŽÍ - finiš PALMOVKA. Od pražské Flory je to krásný fičák z kopce centrem přes Muzeum. Noční jízda Prahou je trochu nevyzpytatelná a uřvaná zábava, pokaždé mě to lehce nakopne. Už od Václaváku se musíte potýkat s průvody turistů... a průvody navátých turistů. Ta krásná tyrkysová barva Mastra obvykle ve dne poutá dost pozornosti, ale v noci je všem jedno, co se kolem děje - hlavně, že se člověk dokáže držet na nohou a nezlít si kabát vodkou koupenou z nejbližšího konzumu.

Když jsem opustila Karlovu uličku směrem k náměstí Jana Palacha, už jsem se držela víc u vody a davy k mému potěšení zřídly. U Právnické fakulty si žádný Pražák (ani pražská náplava) nemůže pomoct, povinně se zírá na rozsvícené panoráma za řekou. Táhne vás to jako mouchu lapenou světlem, nedají se od toho snadno odtrhnout oči. Podél vody je volno a klid, všichni se drží v centru poblíž hospod, barů a klubů. Prostě paráda. V létě se to změní, ještě kousek jara si to tu užiju. Mířila jsem směrem ke Karlínu.

(Čumění na Vltavu. Pomalu se smiřuju s tím, že fotka nikdy nebude tak hezká jako samotný pohled. Fotit to budu ale zatvrzele pořád dokola a dokola.)

Nemůžu si pomoct, trochu ho zas vychválím, protože jsem na něm těch pár promrzlých měsíců nemohla stát - Mibo Mastr je zatraceně skvělá a všestranná kolobka. Zvládne rychlou jízdu ze strmějšího kopce a na delší rovině na něm vydrží i necvičící budižkničemu, jako jsem já. Není moc těžký a hlavně, dá se poskládat. Což využiji až za chvíli, protože jsem ještě musela překonat cyklostezku skrz Zem Nikoho.

Na krajích pusté roviny, kde kdysi stály zdemolované anonymní parcely, stojí jako pěst na oko pár nepohádkových novostaveb, pusté a prázdné jako hlavy vysokoškoláků po zkouškovém období, o které byste si ani tu koloběžku neopřeli… Je tam kolem nich zatracená tma. Stezka navíc štěrková. Dvakrát sláva pro přilbu na hlavě.

Na štěrkovité rovině jsem se ani ve tmě z dosavadního tempa neodvážila ubrat, ale Mastr i tak naštěstí nemá tendenci se smýkat. Další klika, tenhle terén s přehledem kola zvládají. Holé pole mezi Karlínem a Palmovkou je taková Země Nezemě. Během jízdy poblíž několikrát zahlédnu míhající se osamělé ohníčky schované mezi troskami zbylých parcel. Cítit tu ale strach je svým způsobem zbytečné. Občasné táboráky jsou nakonec na pohled přívětivější než vzdálená rozzářená stanice metra Invalidovny a u ní vytáhlý pozůstatek hotelnictví ze 70.let.

Cítím, že mám znatelně slabší levou nohu. Trochu mě to naštve a snažím se ještě na tu stranu přidat, ale všechno to zkazí chvíle, kdy mi do sluchátek začne teskně zpívat Ewan McGregor o tom, že je vzteky bez sebe, když mu druhý chlap przní jeho milovanou prostitutku Nicol Kidman. Měla bych si asi příště složit lepší soundtrack.

V létě jsem trpěla hrozným zlozvykem. Po cestě Prahou jsem na koloběžce pravidelně doplňovala tekutiny - u jakékoliv pípy, která byla kolem. V rámci "novoročního detoxu" a odbourání zlozvyku se celkem hodilo, že jsem zakončila tuhle svou první krasojízdu po Libeňském mostě a pak u vlezu do metra Palmovka. Totiž pokud byste chtěli nedejbože googlit dobrou hospodu v okolí Palmovky, tak váš chytrý mobil raději spáchá dobrovolnou smrt roztavením baterie i SIM karty. Tím jsem jemně chtěla naznačit, že na tom nejsem ani já a ani vy tak špatně, abychom chtěli navštívit místní pajzly. V tom nejlepším jsem to skončila - vklouzla jsem do metra a nechala se svézt na konečnou. Nechtěla jsem riskovat, že by si to nakonec moje tělo rozmyslelo a chtělo se v půli cesty na Vysočanskou nepříliš jemně poroučet k zemi.

"Napoprvé"? Celkem dobrých 9 a půl kilometru. Na konci února to hodlám dát od Flory až na Černý most (kdo ví, třeba i společně s mým neblahým zlozvykem).

Články o Mibo kolobkách najdete zde a pokud si chcete zdůvodnit, proč je koloběžka lepší než kolo, klikněte sem. Zas příště, zatím si pořádně trhněte nohou!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama