Pohřeb kočičky: Umřel nám Easy Magazine

23. ledna 2016 v 9:57 | Veronika, Dítě překvapení a princezna Koloběžka |  That Czech Girl Said
Pohřby jsou nemilá záležitost, nicméně nikdo z nás se jim v životě nevyhne. Zrovna včera jsme si se starou partou kondolovali nad zesnulým Easy Magazine, časopisem, u kterého jsme od střední školy strávili nejméně tři roky práce. Mrtvola je to dnes nicméně dost vyzrálá, už nějaký ten měsíc hnijící, ale řekli jsme si, že důstojný odchod ze světa prostě už potřebovala - sice opožděně, ale přeci jsme to jen zvládli.


(Pile of trash, nebo-li hromada starých výtisků Easy. Kdo je bude chtít, najde je uložené ve skříňce dole ve Standartu. Podpisy přidáme po pozvání na drink.)

Zrovna jsem netušila, že můj první blogový příspěvek bude právě o Easy, ale když mě ráno po jeho pohřbu vzbudila vytrvalá kocovina, musím přeci ještě o mrtvém něco říci. Jo, Easy, to byl náš novinářskej sen. A možná ještě nějakým děckám na střední jako sen připadat bude, ovšem nikdo je nevaruje předtím, že už je zatraceně dlouho po smrti. Easy Magazine po letech prachsprostě zdechl na akutnímu zánět uvnitř redakce, kdy lidé byli naštvaní, znudění, a pak se z nedostatku iniciativy rozprchli do všech koutů světa. Zbyla jen taková vyšumělá slupka na netu, kterou si její právoplatný majitel Aleš Pitín nechal na plnění PR články. A už to o ničem jiném není a nemá ani šanci být.

Jo, ale kdysi ten Easy Magazine o něčem byl. Zrovna včera jsme s partou vzpomínali na rok 2011, kdy se víceméně dalo dohromady pevné jádro redakce. Osobně jsem patřila mezi ty zběsile poblázněné teenagery, kterým do školy přistálo první číslo. Když se na Easy numero uno podíváte dnes, byla to po textu děsná slabota. Ale z každé stránky nicméně doslova tekl velký optimismus a radost, protože vydávat svůj časopis, navíc ho do škol házet jen tak, zadarmo, jo to je prostě nářez. Tam jsem nutně musela psát. A tak jsme se setkali. Aleš Pitín (největší optimista a nadšenec světa), Bára Smyčková (hlavní otrokář a fenomenální šéfredaktorka), Ondra Krutílek (nejhezčí a nejchytřejší blondýnka v redakci), Lenka Chudomelová (nesmírně inteligentní a sečtělá osoba, se kterou jsem o knihách mohla žvanit hodini), Bára Lívancová (chytrá a krásná, prostě platonická láska kluků i holek)...

(Protože v archivu prostě nemám žádnou dobrou fotku, kde by reprezentativní část redakce byla vyobrazena spolu se zakladatelem Easy Magazine, Alešem Pitínem, (v současnosti je někde v Zemi Nezemi), tak tady vám musí stačit aspoň snímek, kdy jsme se mu s B. Smyčkovou dostaly nejblíž.)

Vypisovat všechny ty lidi, co se na Easy podíleli, to by pro mě bylo snadnější v současném kocovinovém stavu udělat stojku na jedné ruce a nepoblejt se u toho. Každopádně jsme toho zažili dost a Easy bylo naše dítě. Byli jsme parta naprostých amatérů, kteří si dělali všechno po svém. A dokážete si představit, když tu už mám tu metaforu s miminem, jak benevolentní rodiče jsme občas byli. Ovšem vznikla díky nám i řada krásných článků, z kterých i po těch letech každej z nás může cítit trochu pýchu a radost. Mozky se nám z těch mnoha schůzek a brainstormingů doslova vařily ve vlastní šťávě (potom jsme ten žár museli samozřejmě uhasit v nejbližší knajpě). Byla tu samozřejmě i řada průserů... Ale mluvit o nich, to má stejný smysl jako chtít teď po mě udělat tu stojku. Vyhrne se mi možná přitom triko, ale nic víc z té podívané nebude.

Mladí, krásní, plní elánu a vyhlídek do budoucnosti. Zleva - Lenka Chudomelová (editorka), Veronika Doleželová (jako že já, editorka), Bára Smyčková (šéfredaktorka), Ondra Krutílek (editor a šéfredaktor num. 2).

Do mrtvol by se zkrátka nemělo kopat a co si budeme povídat, zejména mrtvola Easy je tak zhnilá, že by mi přitom na botech ulpěl její velký kus. Včera v pražským Standartu ale nakonec večer seděla celkem početná parta bývalých redaktorů, editorů, šéfredaktory nevyjímaje, a i s mou maličkostí jsme se bavili nad několika kousky toho vykopávkovýho časáku pro středoškoláky. Se mnou tam nějakou chvilku byla naprosto cizí slečna, kterou s sebou přitáhl šílenej bohém a magor Dan Wágner (myslim, že se nemůže vztekat za to, že to tu napíšu, právě naopak, že jo, Dane?). Zeptala se: "Mám dvě kamarádky. Hrozně bychom chtěly někam psát, ale bojíme se, že se to někomu nebude líbit. Co podle tebe máme udělat?"

Asi si dokážete představit, že se zhluboka nadechnu a jako ten správnej "mazák" jí začnu vyprávět, kde a jak si udělat praxi a zavřu až teprve ve chvíli hubu, kdy mi číšník přinese další pivo. Ovšem s pravdou ven, za to bych si připadala jako solidní idiot. Ono je to jednoduchý. Zahoďte stud. My jsme to taky tak udělali. A s Easy jsme vytvořili unikátní středoškolský časopis, který se s obřím nákladem dostal i mimo Prahu, dokonce až do Slovenska (to zní přesně jako jedna z vět, které velmi rád používal právě Aleš Pitín, vůdce náš, který Easy vymyslel - ale bylo se čím chlubit, to mu nikdo neodpáře). Nebudu tvrdit, že byl ten časopis skvělej. Dělali ho přeci amatéři. Ale když s tím psaním nezačnete, tak se nikdy nic nestane. A ono se od Easy nám všem přihodila spousta věcí. Dobrých i zlých. Někteří z nás píšou i dál. Já třeba jen tak nepřestanu, to sami vidíte - nemůžu si pomoct ani s opicí na hrbu. A tak se tedy máme dodnes.

Easy je mrtvý, ať žije Easy. Děti, nefetujte, ale pište. Je to zatraceně návykový.

Na mauzoleum Easy Magazine se můžete podívat zde. Žijte blaze.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama