American Adventure Time! Tinderdate napříč kontinenty

20. července 2016 v 4:29 | Veronika "Poletucha Wesper" |  Travels
Tak dlouho jsem o tom mluvila, až se ten sen stal skutečností. Zabalila jsem si saky paky a na konci června odletěla z České republiky poznávat dálavy za oceánem. Viděla jsem kus Ameriky, ochutnala ji v mnoha obřích porcích a velkou část z ní vypila (pivo se prostě přede mnou nikde neschová).

Po více jak dvacet dnů jsem žila v americkém státě Coloradu, jeho hlavním městě Denveru a užívala si skutečnost, že jsem v cizí zemi, nic cestou sem ani v průběhu mého pobytu se doslova neposralo a cítím se tu opravdu příjemně. Ne jako doma v Praze, ale pohodlně, bezpečně, solidně a důvěrně. Ovšem tenhle můj výlet nebyl jen všední letní prázdninovou zábavou, jak by se kdekomu mohlo jevit - a já sama jsem dlouho přemýšlela, jak mám začít vyprávět tenhle příběh. Není totiž jen o mě. Namísto nadšených cestopisů z vysluněného Colorada si zaslouží být vyprávěn jako první, protože je sám o sobě moderním zázrakem obrovských rozměrů (a vzdáleností).


Photo: Bryan C Davis

Není to přitom ani měsíc zpátky, co mi má rodina i blízcí přátelé předpovídali smrt nebo hůř, únos gangem obchodníků s bílým masem a dlouhou kariéru v anonymních amerických nevěstincích. Celkem mě překvapilo, jak barvité představy měl každý o Veronice na cestách za hranicemi českého rybníčku. Tak optimisticky všichni viděli mou cestu do Spojených států. Pokud jste viděli film 96 hodin, s Liamem Neesonem, chápete o čem je řeč. Čím jsem v nich vůbec dokázala vyvolat takový povyk a zděšení?

Do Států jsem totiž neletěla jen tak nazdařbůh (i když musím uznat, že i tahle varianta mě nesmírně lákala a všechny ostatní samozřejmě děsila ještě víc). Před několika měsíci - přesněji na začátku března tohoto roku - jsem poznala Bryana Davise, šviháka rozeného v Denveru. Jak bych ho popsala... Chlap, ze kterého se každé holce rozklepou kolena (tedy mě rozhodně). Bryan na přelomu dubna a března pár dnů poznával krásy matičky Prahy. Navzájem jsme si výjimečně sedli. Nemusím lhát ani přehánět když řeknu, že nebylo dne, kdy bychom spolu nemluvili, nebo si aspoň neposlali pár řádků. A tohle naše přátelství (a horko těžko skrývaná platonická láska) vyústilo v pozvání do Ameriky, do Bryanova rodiště, Colorada. Tomu se prostě nedalo říct ne. Dvě mouchy jednou ranou.

Ovšem byl tu jeden drobný, přesto zásadní háček. Já a Bryan jsme se znali téměř tři měsíce. Ale osobně, tváří v tvář, jsme se nikdy neviděli.

Poznali jsme se přes aplikaci Tinder.

Shodou náhod jsme si oba dva navzájem dali "palec hore" a bylo to upečeno. Proč jsme se neviděli v Praze, když tu přeci americký boy osobně byl? Kdovíproč, svinský osud, který nám zařídil internet a smartphony. V ten den, kdy jsem klikla na jeho fotku a posunula palcem vpravo, byl už Bryan dávno zpátky v Americe.

Byla to neskutečná ironie. Mezi námi ležel obří oceán a osmihodinový časový rozdíl. Šance na rande - mizerná.

Normální člověk by si řekl, že tohle není nic pro něj a nestojí to za trápení. Jaká je pravděpodobnost, že bychom se jednou potkali? A kdyby, co když si po vší té vynaložené námaze ani "naživo" nakonec nesedneme? Tahle internetová romance je hloupost, jak by už kdekdo na začátku podotkl. Ale kdovíproč i přes mizerné vyhlídky se Bryan se mnou neváhal dál přátelit a vzájemná komunikace se nám oběma brzy stala návykovou zábavou.

Sama jsem si nedokázala představit den, kdy bychom si společně nepovídali. Jednoho dne nám došlo, že komunikace na Tinderu ani facebookovém Messengeru už prostě nestačí. A začali jsme plánovat můj přesun do Států na třítýdenní návštěvu.

Photo: Bryan C Davis (spoustu mých fotek z cesty můžete najt na mém Instagramu WesperFey!)

Nebylo to vůbec lehké. Uplynulé měsíce jsem se rozhodně pořád nevznášela na růžovém obláčku velkých očekávání a radosti. Musela jsem především s pravdou ven a říct své rodině, k čemu se chystám. Nadšení z jejich strany rozhodně nebylo proč čekat, naopak až do mého odjezdu můj otec dával najevo velké obavy a především rozčílení nad mou naivitou. Protože vycestovat za člověkem, kterého znám pouze z displaye svého smartphonu, to se podle něj rovnalo šílenství. A měl svým způsobem pravdu. Několik nocí za sebou jsme proti sobě vedli dlouhé hádky, které většinou končily ublíženým brekem na mé straně. Bryan byl v očích mého otce-policisty návnadou pro mladé holky, které za svůj růžový pohled na svět hned po příletu na americkou půdu zaplatily svým pasem a neskutečně hrůzným osudem v kurvích dírách neznámo kde. Přirozeně mě to hluboce zraňovalo - už jen proto, že očividně nedůvěřoval mému úsudku a také proto, co všechno o mém kamarádovi dokázal během jediného večera vybájit. Ale za tím vším pouze stála jeho obrovská starost o mou osobu. Bál se o mě jako každý jiný táta o svou dceru. A abych tu jen planě neřečnila, i já jsem měla své slabé chvilky.

Byl to pro mě jeden z nejradikálnějších kroků v mém životě. Od své matky jsem pár dní před odletem dostala email, ve kterém psala, že se chystám učinit "největší chybu svého života". I když mě takovým vzkazem rozhodně nepotěšila, ve skutečnosti ona i otec mohli mít v něčem pravdu. Nikdy jsem nepodstoupila takový risk. Překračovala jsem hranice své komfortní zóny doslova tisícikilometrovým krokem. Něco takového asi jen tak někdo nikdy nepodnikl, k tomu doslova se srdcem na dlaních.

Nemluvě o Bryanovi a jeho vlatní rodině. Obavy totiž panovaly i na druhé straně tábora. Cizí, mladá, svobodná a bezdětná dívka z malého evropského státečku jede navštívit jejich syna. Každý si může domyslet svoje - nejspíš toužím po trvalém pobytu v USA a tak milovaného amerického synka zkusím nahnat do vdavek jakmile jen vylezu z letadla. Zprvu mi to přišlo k smíchu, ale humor mě rychle přešel. Bryanův otec, matka, sestra, tetičky i strýčkové se skutečně obávali, že ho chci jen zneužít a ublížit mu. Vlastně jsem před sebou měla obrácený scénář mého otce. Bylo to smutné, ale bolestivě reálné. Tomuhle přátelství nikdo nechtěl přát. Přitom jsme s Bryanem po ničem jiném vlastně netoužili.

Tak jsem i přes nesouhlas svých blízkých a přátel 28. června stála na letišti Václava Havla. A brzy ráno odletěla přes Frankfurt nad Mohanem do USA.

Mysím, že tak moc jsem se naposledy bála při svých maturitních zkouškách. Zní to směšně, ale k ničemu jinému to přirovnat nedokážu. Tři různé lety, kontroly, palubní lístky, povolení, víza, čas. Na cestě tam jsem strávila neskutečných 26 hodin. Když to bylo všechno za mnou a já stála na letištním odbavení v Denveru, došlo mi, že to všechno ve skutečnosti bylo snadné jak facka. Prostě jsem během jednoho dne překonala oceán, bez jakýchkoliv potíží prošla ještě na území Evropy pohovorem, v USA posléze i imigrační kontrolou. A nikdo mě nezastavil, nikdo mi neřekl, že nemám nárok na to navštívit USA a užít si tu pár letních dnů. Hororové příběhy od mé sestry a známých,vkteří už "viděli kus světa", zcela míjely moji realitu. Byla jsem v euforii. Dokázala jsem to. Ale to nejtěžší teprve bylo přede mnou.

Jaký bude Bryan ve skutečnosti? Sedneme si aspoň jako přátelé? Nebo z toho bude láska jako trám? Mohlo by se stát i to nejhorší - že sobě navzájem budeme naprosto nesnesitelní a já si budu muset sbalit věci s tím, že zbytek mého dobrodružství v Coloradu je na moje triko a dny do odletu budu počítat jako blížící se spásu.

Co myslíte vy, jak to dopadlo?

Photo: Bryan C Davis

Za sebe mohu po pravdě a bez přehánění říci: "Stálo to za to. A všechno, co jsem zažila, překonalo moje očekávání." Na tomhle příběhu by se mohli slušně namastit scénáristé z Hollywoodu. Zdá se jako z pohádky, ale přitom se skutečně odehrál - prožila jsem ho já sama, ať už se mi to zdá sebevíc neuvěřitelné. Bryan je úžasný chlap, jeho rodina je skvělá a Colorado kouzelné, idylické a v létě rozpálené jako horká pánev, s majestátnými horami na západě. To místo mi doslova ukradlo srdce.

Doufám - a budu se o to snažit se zaťatými zuby - že se tam vrátím. A to brzy. Mám tam totiž skvělého kluka, který na mě čeká.

Zrovna teď, když dopisuji tyto řádky, sedím na letišti J.F. Kennedy města New York. Ještě napůl bloumám nad tím, co přivezu malému bráškovi za dárek ze Států a žíznivě piju místní pivo. Coloradské minipivovary mě nadchly mnohem víc, ale ne vždycky si můžete dovolit být vybíraví. Strašně mě mrzí, že musím odletět zpět do Čech. Ale o to větší mám motivaci do budoucna.

Právě jsem totiž zažila nejlepší nejlepší třítýdenní Tinder rande svého života. A nehodlám ten úžasný čas jen tak nechat minulosti. Takže příště - přijede Bryan do Evropy? Sejdeme se na půl cesty? S tímhle klukem jsem totiž schopná vyrazit kamkoliv. Na druhý konec světa jsem už za ním totiž docestovala. A stálo to za to.

Spoustu skvělých fotek z mojí cesty můžete najít na mém Instagramu, kde postupně přidávám ty nejlepší momentky z mého pobytu. Příště se těšte na na nový příspěvek American Adventure Time! Pokud se vám tento blog líbil, prosím, podpořte jej sdílením!

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ginger White Ginger White | Web | 20. července 2016 v 9:14 | Reagovat

Páni, to je jak z hollywoodskýho trháku. :D Ne vážně, je to strašně hezký. :) Já ale ani nevím, jestli bych měla odvahu to udělat a nedivím se tvé rodině, že měli strach. Na druhou stranu si vážně dobrá, že si to absolvovala. Máš můj obdiv. :)

2 poletuchawesper poletuchawesper | 20. července 2016 v 9:24 | Reagovat

[1]: Díky za milý koment :) Stálo to za to - a změnilo to můj pohled na svět. Ovšem jen tak bych nepřestala být opatrná na sociálních sítích a seznamkách. Předtím jsem se mnohokrát šeredně spálila a doporučila bych k tomu přistupovat střízlivě, pokud chce člověk něco takového zkusit. Já jsem jen měla nesmírné štěstí :D ^-^

3 ScratchThem ScratchThem | E-mail | Web | 20. července 2016 v 9:43 | Reagovat

To je úžasné! :) :33 awwa

4 poletuchawesper poletuchawesper | 20. července 2016 v 9:50 | Reagovat

[3]: x3 Děkuju! <3

5 Petra Petra | E-mail | 20. července 2016 v 11:46 | Reagovat

Teda Verčo koukám jako blázen...;)přeju ti to moc a napsala jsi to nádherně,možná to bude časem na knihu...rodiče chápu asi bych reagovala stejně a docela jsem ráda,že mám kluky hihi...ikdyz?tak se měj fajn pa Petra

6 poletuchawesper poletuchawesper | 21. července 2016 v 13:11 | Reagovat

[5]: Díky Petro, jsem ráda, že se ti to líbilo ;) :)))

7 Anna Anna | Web | 25. července 2016 v 10:40 | Reagovat

Verčo, boží! Přeju hodně štěstí, ať to dobře dopadne a tak. A jo, chodím ti sem číst blog, i když jsem tě bůh ví kolik let neviděla! :)

8 poletuchawesper poletuchawesper | 25. července 2016 v 23:41 | Reagovat

[7]: Dík zlato, vážím si toho :) Doufám, že se zas uvidíme, už je to dlouho od posledního spichu!

9 máma máma | 27. července 2016 v 17:57 | Reagovat

Jsem velmi šťastná, že jsem se mýlila. Jsem velmi šťastná, že jsi tam byla a našla jsi tam to, co jsi hledala.

10 poletuchawesper poletuchawesper | 1. srpna 2016 v 13:41 | Reagovat

[9]:Děkuju! <3

11 Anna Anna | Web | 16. září 2016 v 8:36 | Reagovat

[8]: Haha, zapoměla jsem odpovědět a myslim, že už to teď ani jedna nestíháme! Určitě se ale někdy ozvi na facebooku, jsem zvědavá a moc přeju, ať to nedopadne jako můj pojebanej long distance. :D

12 Smithf482 Smithf482 | E-mail | Web | 27. října 2016 v 21:47 | Reagovat

Hi, Neat post. There's a problem with your website in internet explorer, would test this IE still is the market leader and a good portion of people will miss your great writing due to this problem. daeddcakcabaeecd

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama